Český literární fond předal výroční ceny

Partneři

Další sekce

Aktuality

3. 6. 2010 udělila Nadace Český literární fond za rok 2009 své výroční ceny v 5 kategoriích - za literární tvorbu, za vědeckou literaturu, za přínos knižní kultuře, za tvorbu divadelní a filmovou.

Výroční cenu Nadace Český literární fond za přínos knižní kultuře a konkrétně za návrh a realizaci projektu Celé Česko čte dětem získala Eva Katrušáková, iniciátorka celostátní kampaně na podporu emocionálního zdraví dětí - Celé Česko čte dětem.

Laudatio k udělení Výroční ceny za přínos knižní kultuře Nadace Český literární fond Evě Katrušákové přednesl profesor Jiří Trávníček, literární vědec a kritik

Laudatio profesora Jiřího Trávníčka:

Vážené dámy, vážení pánové, ctěná paní Evo,

slovutný Cicero praví, že dům bez knih se podobá tělu bez duše. Neméně slovutný Seneca poněkud kontruje, přirovnávaje ty, kdo neumějí číst, ale zdobí si své domy knihami, k oslu, který slyší zvuky lyry. To bylo za antického Říma, tedy v časech již značně odlehlých, v časech, kdy číst umělo asi tak jedno procento populace.
Pokud jde o naše současné domácí knihovny, tak průzkum z roku 2007 ukázal, že zde jsme vpravdě evropskými šampióny: 99 procent obyvatel České republiky starších 15 let potvrdilo, že vlastní ve svých domech nějaké knihy. Průměrně v nich máme 274 svazků; těch, kdo mají ve svých domech více než 1000 knih, jsou v naší populaci tři procenta.
Průzkum dále ukázal, že naše knihovny se zvětšují s věkem, dále že čím jsme vzdělanější, tím jsou objemnější, přičemž ženy uvádějí o něco větší svazků než muži. Žijeme tedy v domech s duší. Asi už nám nehrozí, že bychom se dostali do stavu Senekových oslů. V tomto se o nás civilizace stačila postarat. Jsme díky ní gramotnými.
Čteme, aniž jsme se o to nějak museli zasloužit.
Od dvacátých let 20. století jsme jako česká populace téměř stoprocentně gramotní. Stačí to? Věru nestačí. Všechny možné výzkumy čtení za posledních - řekněme - padesát let totiž ukazují, že čtenářské návyky se rodí a fixují v rodině. A tam, kde nezafunguje toto první prostředí, je vše ostatní ne snad ztraceno, ale přinejmenším zproblematizováno.
Škola umí původní nastavení pouze zesílit, nikoli zvrátit. Přitom v západní civilizaci pozorujeme jev, že stále méně dětí vidí své rodiče s knihou a stále menší počet rodičů svým dětem předčítá.
Takže, dámy a pánové, všimněte si, prosím, co nám zde povstává za podivný paradox. Na jedné straně je o nás postaráno, umíme číst, jsme čím dál vzdělanější, alespoň formálně, kterýmžto pádem jsme také přímo odsouzeni k obcování s knihou či s textem. Na druhé straně přestává fungovat čtenářská socializace v rodině. Tedy: civilizace po nás chce, abychom uměli číst, jinak v ní neobstojíme, a proti tomu rodina, která by nás měla na tuto civilizační misi připravit, kolabuje. Nůžky se zlověstně rozevírají.
Paní Eva Katrušáková z Českého Těšína se rozhodla s těmito rozevírajícími se nůžkami něco dělat. V roce 2006 založila veřejně prospěšnou organizaci „Celé Česko čte dětem". Založila ji na své osobní iniciativě a energii, původně i mimo státní dotace a zcela mimo státní struktury. Dokázala sehnat i slušný lidský kapitál těch, kteří se rozhodli akci podpořit coby známé osobnosti; vybudovala síť spolupracovníků a koordinátorů; uměla se postarat o vkusnou propagaci. Celá akce je založena na jednom hesle, a sice „Čtěme dětem 20 minut denně, každý den". Inspirace pochází z Polska, prozraďme, že paní Eva je dvojjazyčná, a o ideové zázemí se postaral americký autor Jim Trelease svou Učebnici předčítání, poprvé publikovanou v roce 1982. Prozraďme, že paní Eva je vystudovaná anglistka. V propagaci tohoto „podniku" je paní Katrušáková a její veřejně prospěšná společnost velmi nápaditá. Kdo navštívil její webové stránky, ví, že se může nejenom mnohé dozvědět, ale také si mnohé užitečné obstarat. V prvním případě míníme informace, v případě druhém rady. Její společnost máme asi nejvíce spojenu s televizním spotem: sedící Karkulka, myslivec a vlk, ti všichni čekající na svého vyprávějícího demiurga. Ale jsou tu i materiály tištěné: za obzvlášť nápaditou považuji žákovskou knihu naruby; děti si v ní vedou evidenci, který rodič jim kdy četl, a známkují je.
Oněch dvacet minut, které se po nás coby rodičích chtějí, je také varovnou připomínkou, že i v době, kdy je možno mít kdykoliv téměř neomezený počet informací o čemkoli, je tu něco, co nelze převést na kybernetický kód nul a jedniček. Je tu zkrátka něco, co neošulíme. Promiňte mi prosím ten kolokvialismus.
Oněch dvacet minut, které nám paní Katrušáková dává před oči, je jakýsi malý výstražný antropologický zvonek. Nezapomněli jsme dnes na něco? A nezapomněli jsme tímto zapomněním ještě na něco podstatnějšího? Za dvacet minut lze svižnou chůzí ujít dva kilometry, současně však lze ujít o hodně dál, aniž se při tom vzdálíme z místa. Sedíce u dětské postýlky s rozevřenou knihou, jsme totiž za tuto dobu schopni vrátit se k sobě samým.
Oněch dvacet minut je chvílí, kdy obdarováváme, a současně jsme obdarováváni. Je to chvíle sdílení, kdy - jak asi všichni víme -, nejde ani tak o to, co svým dětem čteme, ale že jim čteme, ba že jsme pospolu, že jsme si blízko a jsme tady jenom sami pro sebe. Nic dalšího netřeba. Jsme šťastni tím, že činíme šťastnými druhé, naše nejbližší.
Navíc našim nejbližším dáváme do vínku něco velmi podstatného: víru ve čtení, v jeho samozřejmost, víru v jazyk, víru v druhé, stejně tak takové pojetí čtení, které ho nechápe jen jako civilizační dovednost, tj. jako takzvanou kompetenci, ale i jako komunikaci, potřebu sdílet a být sdílen. V těchto dvaceti minutách se toho nachází strašně moc, možná víc, než jsme si schopni vůbec uvědomit.
Vážená paní Evo, za to, že jste se nám tento antropologický zvonek rozhodla připomenout, Vám patří díky.

Jiří Trávníček

Tématické zařazení:

» O nás » Ocenění