Jmenuji se Blanka, mám 34 let a momentálně jsem na mateřské dovolené. Mám 3 děti- Vítka, který má 13 let, Káťu ta má 10 a půlročního Toníčka.
Vzhledem k tomu, že s manželem jsme od dětství oba velcí čtenáři, chtěli jsme, aby si knihy oblíbily taky naše děti a tak jsme jim začali číst již v útlém věku. Nejdříve to byly obrázkové knihy, pak různá říkadla a básničky a později pohádky a různé příběhy.
Vítek vždy večer před spaním přiběhl s rozečtenou knihou a čekal, dokud mu nepůjdeme číst. Dodnes vzpomínáme, jak si jednou přinesl židličku do koupelny, kde tatínek ležel ve vaně a tomu nezbylo, než odložit svou knihu, vzít tu jeho a přečíst večerní příběh v koupelně.
Když se děti naučily číst, často se stávalo, že nečetli rodiče dětem, ale také děti rodičům a při četbě jsme se střídali. Tyto večery byly pak plné legrace a smíchu, protože Kačka obvykle nějaké slovo zkomolila takovým způsobem, že kdyby to člověk chtěl vymyslet, tak to nevymyslí a Vítek zase často změnil tak intonaci věty, že dávala úplně jiný smysl, než měl autor knihy v plánu.
Toníčkovi ještě nečteme, zatím je spokojený, když mu říkám různá říkadla, Kačka zpívá a Vítek vymýšlí rýmovačky, které občas nedávají smysl. Pokaždé, když tak koukám na skladbu naší knihovny, kde vedla sebe leží Honzíkova cesta, Vinnetou, Český Honza, Lesk a bída kurtizán, Švejk, Řeka bohů a další, napadá mě jestli by nebylo vhodné nějakým způsobem knihy seřadit a uložit podle žánrů nebo autorů. Ale proč to dělat? Uložená knihovna nic neznamená. My máme naše knihy rádi tak jak jsou a každý si tam tu svou najdeme.
Přemýšlím nad tím, co čtení dětem dává. Dobré výsledky ve škole, dobrá slovní zásoba, všeobecný přehled- to jistě ano. Ale nejdůležitější je čas, který trávíme všichni společně, chvilky, na které už teď, a to nejsem stará, ráda vzpomínám a pouto, které vždy bude mezi námi. Nejvíce si to snad člověk uvědomí v každodenním shonu. Když se večer sejdeme celá rodina v kuchyni, jeden přes druhého mluvíme a sdělujeme si celodenní zážitky, probíráme malé i velké starosti a trable a ten náš Tonda jen sedí a kouká a chce se přidat. To je to pouto co mám na mysli, a které vždy budeme mezi sebou mít. To, že život žijeme společně a ne každý ve svém pokoji u počítače nebo televize.
Jmenuji se Blanka, mám 34 let a momentálně jsem na mateřské dovolené. Mám 3 děti- Vítka, který má 13 let, Káťu ta má 10 a půlročního Toníčka.
Vzhledem k tomu, že s manželem jsme od dětství oba velcí čtenáři, chtěli jsme, aby si knihy oblíbily taky naše děti a tak jsme jim začali číst již v útlém věku. Nejdříve to byly obrázkové knihy, pak různá říkadla a básničky a později pohádky a různé příběhy.
Vítek vždy večer před spaním přiběhl s rozečtenou knihou a čekal, dokud mu nepůjdeme číst. Dodnes vzpomínáme, jak si jednou přinesl židličku do koupelny, kde tatínek ležel ve vaně a tomu nezbylo, než odložit svou knihu, vzít tu jeho a přečíst večerní příběh v koupelně.
Když se děti naučily číst, často se stávalo, že nečetli rodiče dětem, ale také děti rodičům a při četbě jsme se střídali. Tyto večery byly pak plné legrace a smíchu, protože Kačka obvykle nějaké slovo zkomolila takovým způsobem, že kdyby to člověk chtěl vymyslet, tak to nevymyslí a Vítek zase často změnil tak intonaci věty, že dávala úplně jiný smysl, než měl autor knihy v plánu.
Toníčkovi ještě nečteme, zatím je spokojený, když mu říkám různá říkadla, Kačka zpívá a Vítek vymýšlí rýmovačky, které občas nedávají smysl. Pokaždé, když tak koukám na skladbu naší knihovny, kde vedla sebe leží Honzíkova cesta, Vinnetou, Český Honza, Lesk a bída kurtizán, Švejk, Řeka bohů a další, napadá mě jestli by nebylo vhodné nějakým způsobem knihy seřadit a uložit podle žánrů nebo autorů. Ale proč to dělat? Uložená knihovna nic neznamená. My máme naše knihy rádi tak jak jsou a každý si tam tu svou najdeme.
Přemýšlím nad tím, co čtení dětem dává. Dobré výsledky ve škole, dobrá slovní zásoba, všeobecný přehled- to jistě ano. Ale nejdůležitější je čas, který trávíme všichni společně, chvilky, na které už teď, a to nejsem stará, ráda vzpomínám a pouto, které vždy bude mezi námi. Nejvíce si to snad člověk uvědomí v každodenním shonu. Když se večer sejdeme celá rodina v kuchyni, jeden přes druhého mluvíme a sdělujeme si celodenní zážitky, probíráme malé i velké starosti a trable a ten náš Tonda jen sedí a kouká a chce se přidat. To je to pouto co mám na mysli, a které vždy budeme mezi sebou mít. To, že život žijeme společně a ne každý ve svém pokoji u počítače nebo televize.
Citovat příspěvek
English version
Přidat k oblíbeným
